Cesta z města za příběhy z dětství

25.7.2018

O víkendu jsem se vydala směr Slovensko na takový výlet s dědou a mamkou. Naše vybavení jídlem jste mohli vidět v přímém přenosu, mamka to pojala poctivě 🙂 Proč a kam jsme to směřovali? Jeli jsme na střední Slovensko až blízko k hranicím s Maďarskem za dědovou sestrou a její rodinou. Pochází odtud nejen děda, ale i má babička.

Babička pro mě byla jednou z nejdůležitějších osob v mém životě, bohužel v roce 2015 odešla a já ní myslím prakticky neustále. Vždy jsem měla ráda příběhy, které babička s dědou vyprávěli, ptala jsem se na ně, zajímali mě. Je to pro mě něco podobného, jako moje myšlenky, když se procházím Prahou. Baví mě přemýšlet nad tím, jací lidé chodili na stejných ulicích před 50ti, 100 lety. Příběhy mám ráda. Samozřejmě ty spojené s rodinou jsou o to významnější. Fotka, kterou vidíte je z mé oslavy 3. narozenin, ale přesně takhle si já babičku držím ve vzpomínkách. Dětské prázdniny u babičky s dědou, spousta vzpomínek a příbehů. Sladkých …

Jeli jsme na místo, kde jsem naposledy byla jako 2letá holčička, takže před 30 lety. Najednou jsem stála na místech, která jsem poznávala z černobílých fotek a měla pocity, které jsem na téhle návštěvě vůbec nečekala. Cítila jsem se tam doma, u svých, zkrátka dobře.

Během víkendu jsme projeli i okolní vesnice, jejichž jména sice v paměti nedržím, ale byla to ta místa mně známá z příběhů. Najednou jsem stála na místě, kde bydlela má babička, když přišla po škole do vesnice, odkud pocházel děda. Před školou, kde učila, na cestě, na které měli první rande. Vím, že babička bydlela jako malá holka jen kousek od tohoto místa, zeptala jsem se tak dědy, kde to bylo přesně. Tak nás děda navedl i tam. Cestou mi najednou říká:  „Tady je kostel, kde jsme měli s babičkou svatbu.“ „Dědo, tady musím zastavit,“ odpovídám překvapená …

Jakmile vystoupím z auta, beru foťák a vážně se mi úplně klepe hlas a slzy se tlačí do očí … Babi … Tady jsi byla … Mladá, sťástná, nevěsta … Starý, dnes již zavřený kostel, takže dovnitř jsem nemohla, což mě mrzelo, ale bylo to opravdu silné. Za celých těch 700 km, kdy mi přišlo, že jedu strašně moc daleko od domova, jsem si připadala silně doma, ikdyž jsem stála v malých vesničkách v místech, která jsou mému životu tak vzdálená. Stáli jsme tu sice jen pár minut, ale já jsem tak vděčná, že jsem mohla.

A pak, jen zhruba 3 minuty jízdy dál, jsem zastavila na polní cestě. Babička mi mnohokrát vyprávěla o tom, jak jako malá holka po škole vzala knížky a vyběhla do kopců za domem pást dobytek, starala se o svých 8 mladších sourozenců, vím, že to neměla ani trochu jednoduché a já najednou stála u těch kopců. Na pozemcích, kde bosky běhala, hned pár metrů od místa, kde stál jejich dům, ze kterého dnes už nezbylo nic. Z fotek vím, že to bylo opravdu takové to stavení s dobytkem a polnostma kolem, ne dům v dnešním slova smyslu. Vybavuju si i jednu fotku jak babička stojí jako nevěsta ve dveřích, před domem žádná dlážděná cesta, jak jsme zvyklí dnes, bylo to jiné. Byla to 30., 40. léta. Dnes jsem se dívala jen do pole s kukuřicí a věděla, že právě tady byly její kroky jako malé holky. Tenhle výlet měl pro mě neskutečnou sílu, babička mi chybí opravdu moc, tímhle výletem se ve mně ale tak nějak víc věcí zase o něco zklidnilo. Zase jsem si o něco víc uvědomila hodnotu věcí, které v životě máme. Teď samozřejmě nemyslím těch materiálních. Hodnotu vzpomínek a to, jak má život neuvěřitelnou moc některé věci hojit a dělat z nich něco, co je vlastně takovou náručí plnou lásky.

Když si dnes povídám už jen s dědou a ty příběhy jsem už slyšela tolikrát, víc a víc mi zapadají drobnější detaily. Uvědomuju si sílu okamžiku versus to, že těch důležitých okamžiků není málo. Naopak je jich strašně moc. Co si dávám po tomhle výletu já za úkol? Prožívat je. Žít tu krátkou chvíli, kterou tu máme a je to zatracené štěstí, že ji máme.

Jaké znáte příběhy své rodiny? Co Vám dávají? 🙂 A jaký vás nejvíc baví?

 

 

 

Napsat reakci

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *