2019 – rok plný překvapení

5.1.2020

Máte rádi překvapení? Já ano. Moc. A rok 2019 byl na ně bohatý. Ne všechny byly takové, na jaké se těšíte. Ale ty další stály zase o to víc za to. Rok 2018 byl první rok, který jsem bilancovala. Myslela jsem, že o rok později na něj krásně navážu, že směr, kterým se vydávám už mám. No jo, jenže znáte to … Plány … Ještě tak dva měsíce zpátky jsem se vážně bála toho, co letos budu psát. Nebo jak o tomhle roce budu psát, aby to neznělo šíleně. Měla jsem pocit, že jsem prostě neuspěla, byla na sebe naštvaná za to, že jsem zůstala tak překvapená.

Letos to nebude o seznamu toho, co se mi povedlo a toho, co bych v novém roce ráda. Letos mi tenhle seznam moc nejde. Ano, papír a tužku při ruce mám, jen místo sloupců toho, co se povedlo a toho, co ne, píšu změť poznámek, které se snažím dát do jednoho celku. Ty poznámky si píšu poslední 4 měsíce a pomohly mi ke spoustě nových myšlenek.

Musím uznat, že první polovina roku profrčela aniž bych si to stihla uvědomit. Když se zamyslím, vím jen, že jsem se těšila na jaro, měla 33. narozeniny, snažila se hodně pracovat a pak se těšila na léto. Jenže nastalo přesně to období, kdy si říkáte další měsíc a další měsíc a další měsíc. Přišly také nějaké zdravotní problémy, které vyděsily. A pak přišel podzim. Nestala se jedna věc, byla to rovnou celá plejáda, která ale měla nějaký učel. Začalo to naprosto nenadálým odchodem partnera. Představte si kulečníkový stůl. Na to, aby se věci změnily, musíte dát ránu. Jen ta totiž dokáže naprosto změnit směr vaší cesty a vy ještě nevíte jak. Tou ránou nazývám celý ten balíček. Ale jelikož jsem zastánce toho, že slova mají zatracenou váhu a já nemám ráda věci zaobalovat, natož schovávat, jsem tu. Taková jaká jsem, takový jaky byl rok 2019. Bez obalu. Právě proto letos nemůžu psát jakýkoliv seznam. Snažím se být ale upřímná sama k sobě… Minimálně je to něco, co se učím. A poslední třetina roku 2019 mě toho naučila opravdu hodně. Možná tolik, co ani celý život ne. Třetina roku už dává prostor k tomu říct si, že nejde o unáhlené soudy, první myšlenky nebo tak. Promýšlela jsem toho opravdu spoustu, každý den mě něco naučil. Pokud bych měla říct jedno slovo pro rok 2019? Možná spíš dvě… Myslela jsem 🙂 Znáte to pořekadlo o tom, co znamená myslet?

Myslela jsem, že rok 2019 bude v mém životě přelomový. No jo, on byl, jen trochu jinak, než jsem čekala. Je až neuvěřitelné, jak se celý život můžete držet určitých hodnot, premis a jak se lusknutím prstu naprosto přirozeně tak, že to naprosto nechápete, otočí tyhle premisy o 180 stupňů. A vy se najednou nevztekáte a to i přesto, že jsou to věci, které pro Vás dřív byly nepředstavitelné. Cítíte klid. Nebo spíš já se potutelně usmívám 🙂 Celý podzim jsem myslela, že jsem ve špatném snu. Ale pak jsem mu začala děkovat. Aňa Geislerová své knize P.S. píše:

„… V tu chvíli se najednou mezi koncem a začátkem nebo naopak mezi začátkem a koncem objeví neprozkoumaný prostor plný očekávání čistoty, lehkosti a rozechvělosti, který je sice strašně prchavý, ale naprosto okouzlující. Území nikoho, čas nečas, neutrální zóna. Taková rozptylová loučka, kde na popelu minulosti začíná vyrůstat nová tráva a nikdo nemá právo na ni šlapat. Tenhle čas je časem růstu…“

A já bych řekla, že tohle je přesně to, co se ve mně odehrálo… Ten čas jsem najednou v jistou chvíli začala milovat. Ta tvrdohlavost berana, ačkoliv se dřív vědomě snažila a nešlo to, najednou dokázala věci pustit. Dovolila si netlačit, dovolila vystoupit z věcí, ve kterých byla. Jenže tentokrát nevědomky. A najednou se zase začaly dít věci. Učím se poprvé v životě nastavovat hranice. Poslouchat jen sama sebe, pátrám po tom, co chci já. Také zjišťuju, že potřebuju víc tvořit a hledám pro to cesty. Asi jste si všimli, že kolem Vánoc nepřicházelo moc vánočních příspěvků. Ono to tak bylo vlastně i celý ten podzim. Při tom všem jsem se totiž rozhodla letos neslavit Vánoce ani Silvestr. I tohle pro mě bylo rozhodnutí, které bych ještě před pár měsíci odpřísáhla, že nikdy neudělám. Cítila jsem ale, že to, co pro mě Vánoce znamenají, letos není. Cítila jsem také, že nechci být v tomhle období v Čechách. Nesetkalo se to úplně s úspěchem, což té celé plejádě podzimních událostí neprospělo, ale dokázala jsem si za svým rozhodnutím stát. Do tepla jsem nakonec odjet nemohla, protože mě čekala operace a lékaři mi dali zákaz. Říkala jsem si, dobře, vše špatné musí ještě do konce roku pryč. Za pár dnů mě čeká kontrola v nemocnici a já pevně věřím, že uslyším jen dobré zprávy. Po tom náročném podzimu, doslova v den, kdy jsem svůj předchozí vztah v sobě uzavřela a udělala jistý krok, mi naprosto nečekaně díky tomuto kroku přišel do života také nový muž. Spolu s ním nádherná Kodaň, která mě okouzlila. To vše jsou nové příběhy, které mi život píše. Odehrává se toho ve mně opravdu moc, mám v sobě ještě spoustu otázek, ale na vše se těším. A tak teď, stejně jako mi život nečekaně poslal do života jeho, některé vztahy ukončil, některé obnovil a jiné změnil, nechávám život vést moje kroky, aby mi ukázal, co bude dál. Jedná z mých kamarádek psala, že tímto rokem začíná to nové. Plody toho, co letos zasejeme, budeme sklízet celou dekádu. A mně se tohle moc líbí. Do té doby mi vlastně nedošlo, že začínáme novou dekádu. Přijde mi, že není lepší období než právě teď.

Závěr roku 2018 jsem uzavřela těmito slovy:

„… Vám všem přeji ten nejkrásnější rok 2019. Aby nám všem přinesl to, co sami potřebujeme zažít, vědět, potkat. Jedině tak si totiž dokážeme vážit toho, čím pro nás život opravdu je ♥ …“

Netušila jsem jak moc ty řádky píšu sama pro sebe. Ano, na podzim jsem se zlomila. Zlomila jsem do jisté míry svou podstatu, ale o to víc nechala vystoupit tu opravdu pravou, která se schovávala pod nánosem toho, co jsem si myslela, že by mělo být. Kdo říká jaký má být život? Na jaře mi bude 34 let, děti nemám, rodina na cestě asi taky teď nebude, ale co 🙂 Ona přijde v ten správný čas a s tím, s kým má.

Co dnes, po tom uplynulém roce, vím? Že jediná jistota je ta, že vše bude jinak než si myslíte. To neznamená, že se nesplní to, co si přejete, právě naopak. Sněte, přejte si! A víc a víc a víc. Je to váš krok dál. Jen vesmír najde jiné cesty než tušíte k tomu vám ty sny plnit.

Taky nikdy neříkejte nikdy. Jen další zkušenosti jsou lékem, který umí zahojit rány z minulosti. Není to jen čas sám o sobě. Něco se zahojí rychleji, něco trvá déle, ale každý člověk z vašeho života v něm zanechá stopu. Změní Vás. A je to dobře. Bez žádného z těch lidí byste nebyli tím, kým jste.

Ten příběh se samozřejmě ještě utváří, moje myšlenky se skládají. A co z něj vznikne, nebo jaký význam má, to ukáže až rok 2020. S jistotou vím, že ten nový rok bude plný změn. Vím, že mě naučí hodně a tuším, že bude i zase bolet. Ale co bolí to roste, že? Začala jsem každé ráno a večer dělat dřepy, což je zřejmě vrchol mého cvičení, ale jelikož nás v únoru čekají ty teplé dálky, lepší zadek do plavek je motivace. A ten zadek mě už taky bolí. Takže myslete na to, že bez nějaké té bolesti to prostě nejde. Ano, na začátku to bolí a je v pořádku probrečet to, dostat ven, zavřít se před světem. Je to jen vaše. Pak je ale třeba se postavit a o něco silnější vyjít dál. A pak přijde odměna.

Co Vám tedy přeju do roku 2020? Sněte. Sny jsou jen Vaše a umožňují Vám naprosto cokoli. Dávají Vám sílu a já vím, že se plní. Milujte. Začněte ale u sebe. Bez toho to totiž nejde. A věřte. Ty správné věci se dějí. Jen ne zkrátka tak, jak jsme si naplánovali. Tak krásný nový rok nové dekády, moji milí. A teď hurá do tvoření ♥

Napsat reakci

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *